1. královi gardoví dragouni

Několik jezdců od 1. (králových) gardových dragounů (1st King’s Dragoon Guards). Modely jsou to již čistě na sedmiletou válku v Evropě. Když jsem se nechal přemluvit (a bylo to, pravda, velmi těžké přemlouvání) na nové válčiště, zjistil jsem že z mých použitelných modelů na Ameriku a Skotsko se mi velmi nedostává jízdy (a děl, ale to časem).

1. gardoví dragouni jsou jednou z nejstarších a nejprestižnějších jednotek britské jízdy, jako Queen’s Regiment of Horse byla postavena v roce 1685.

Po vypuknutí sedmileté války byl regiment již v prvním britském kontingentu, který už v roce 1759 posílil mnohonárodnostní vojsko budoucího vévody Ferdinanda Brunšvického. Účastnil se většiny tažení, např. bitvy u Corbachu a Warburgu 1760, Vellinghausenu 1761 a (pro mě) důležité bitvy u Wilhelmsthalu 24. června 1762. Zvláště v prvních letech války se regiment proslavil svými rozhodnými čelními útoky, které výrazně ovlivnili výsledky bitev (Corbach, Warburg). Roku 1763 po uzavření míru se jednotka vrátila zpět do Anglie.

1st King’s Dragoon Guards se účastnili bitvy u Waterloo (onen slavný útok britské jízdy) a většiny dalších významných kampaní. V roce 1959 (samozřejmě již jako obrněná jednotka) byli sloučeni s 2nd Dragoon Guards a jako 1st The Queen’s Dragoon Guards slouží dodnes.

Modely jsou od Wargames Foundry Miniatures.

Dovolím si krátkou ilustrativní citaci  (JÁ, Wavesbury – Plukovník a rebelova dcera, 2019, Jonathan Livingston, str. 276–277):

„

Další dva dny a dvě noci jsem prožil jako ve snu. Často jsem propadal deliriu a měl problém rozlišit realitu od představ. Zranění se naštěstí nezhoršovalo, ale díky cestě ani příliš nelepšilo. Ve svém stavu jsem nebyl schopen odhadnout, jaká je denní doba, natož kde jsme nebo kolik cesty nám ještě zbývá.

„Někdo nás pronásleduje, mylady,“ zaslechl jsem Jane, ale nebyl jsem si jistý, jestli se mi to nezdá.

Podařilo se mi trochu zvednout hlavu a vyhlédnout přes postranice vozu. Jezdce ženoucí se za námi po prašné cestě jsem spatřil okamžitě. Bylo jich asi dvacet a většina měla zelené uniformy, ale v čele jeli čtyři muži v modré.

„Károly…,“ zašeptal jsem.

„Raději se nehýbej, Davide,“ požádala mě Elizabeth.

Všiml jsem si, že se během cestování již převlékla ze selského oblečení. Sice neměla své nejlepší šaty, ale opět vypadala jako urozená dáma, i když s kruhy pod očima od nedostatku spánku. Neposlechl sem ji a dál pozoroval blížícího se nepřítele.

„Doženou nás…,“ konstatoval jsem očividný fakt.

S neohrabaným vozem jsme neměli šanci kavalerii unikat déle než několik minut.

„Máme další společnost,“ ozval se McAutie z kozlíku.

„Jezdci před námi.“

„Vojáci?“ zeptal jsem se polohlasem. „Naši?“

„Maj červený kabáty a třírohý klobouky, pane,“ odpověděl McAutie neurčitě.

Mohla to tedy být britská nebo hannoverská jízda, ale stejně dobře i rakouská nebo dokonce francouzská. Neochota kavaleristů přijmout národní barvy dokázala být někdy frustrující.

„Vlajka, seržante?“

„Sou eště daleko, pane. Maj malý vlajky, červenou a modrou.“

„Zatracení koňáci,“ zavrčel jsem. „Pomoz mi, prosím, Beth.“

Zatnul jsem zuby a s Elizabetinou podporou se posadil.

Jane zrovna vytahovala ze zavazadel dalekohled a hned mi ho podala do natažené ruky.

„Koruna… růže… bodlák…,“ komentoval jsem nahlas. „První gardoví dragouni… Generál Bland… Jsme zachráněni…“

Jako by naši pronásledovatelé s mým prohlášením nesouhlasili, třesklo několik výstřelů z karabin a pistolí. Jedna nebo dvě kulky proděravěly plachtu vozu, ale další šťastný zásah se jim již nepodařil. Císařským muselo být jasné, že i kdyby nás dostihli, přesila britské elitní jízdy je rychle smete. Jasně jsem viděl, jak kapitán Károly jedoucí jako první zdvihnutou rukou zastavil své muže a pomalu se všichni obraceli na ústup.

Opět jsem si lehl, teď již o hodně klidnější. Ani jsem si neuvědomil, že mě opět opouští vědomí.

P.S.: Když jsem hledal ukázku, objevil jsem v dalším textu, že jsem nechal majora Roberta Slopera – polního velitele 1. gardových dragounů v té době – jet na bělouši. Což je samozřejmě špatně. Kromě bubeníků a trubačů, kteří měli šedivého, všichni jezdci od roku 1749 sedlali koně černé. Za tuto chybu, která někomu mohla pokazit umělecký zážitek, se omlouvám. Na druhou stranu, vysoký důstojník gardy si mohl možná po několika letech války dovolit regule do jisté míry ignorovat. Například pokud potřeboval koně rychle nahradit, což vzhledem k požadavkům na zvířata pro gardovou jízdu nebylo snadné.