Lord George Murray a pěší dragouni

Nějak se stalo, že jsem objednal více pěších dragounů, než jsem myslel. I když v této době dragouni již běžně v boji nesesedali a bojovali jako jízda, mám jich dost abych je pod většinou systémů mohl hrát jako pěší batalión. Na druhou stranu cvičeni na boj jako pěchota stále byli a práce, kterou během povstání odváděli, je často nutila sesednout. Hledání uprchlých rebelů, šikanování prostých skotských rolníků a vypalovaní jejich stavení se ostatně z koně vykonává obtížně.

Stejně jako ti, které mám na koních, jsou v barvách nechvalně proslulého 11. (Kerrova) dragounského regimentu.

A pak tu mám významnou postavu, kterou Flags of War převedli do miniatury. Šestý syn vévody z Athollu generál lord George Murray (1694-1760) byl asi nejschopnější z velitelů jakobitského vojska. Měl hlavní zásluhu na jakobitských vítězství u Prestonpans a u Falkirku. Bohužel pro jakobity jeho vztahy s princem Karlem Stuartem byly velmi špatné. Princ mu nemohl odpustit kritiku samotného tažení, které nazýval nerozumným dobrodružstvím. Lord Murray byl sice odpůrcem vládnoucí Hannoverské dynastie, kterou považoval za přivandrovalce, ale tvrdil, že jeho cílem není skotská samostatnost, ale prestiž sjednocené Británie. Princi vytýkal, že mluví v první řadě francouzsky, vyrostl v Itálii a má polskou matku, takže se za krále také nehodí. To mu, společně s odporem ke katolíkům, moc přátel neudělalo. Většina lidí – pravda, většinou těch, kteří ho neměli z různých důvodů rádi – ho obecně popisovalo jako arogantního člověka, se kterým bylo obtížné vyjít a špatně snášel cizí myšlenky.

Před bitvou u Cullodenu prosadil nakonec neúspěšný noční výpad (v noci z 15. na 16. dubna 1746 byli jakobité asi nejblíže příležitosti zvrátit nepříznivý vývoj povstání). Varoval prince, aby nepřijímal bitvu se silnějším nepřítelem v nevýhodném terénu – marně.

Po bitvě odešel do exilu a v roce 1747 dorazil do Říma za starým králem Jakubem. Vztahy s princem Karlem zřejmě zůstaly stále velmi „přátelské“, protože ten obratem psal svému otci, aby lorda Murraye nechal okamžitě zatknout. Murray nakonec dožil se svou ženou Alicí v exilu v Holandsku. Jeho syn se však navzdory jakobitskému dědictví stal v roce 1764 dalším vévodou z Athollu.

Během malování jsem se pokoušel vyjít z Murrayova portrétu, kde je zachycen jako jakobita.

Dále nějaká posilu ke 4. (Barrellovu) pěšímu regimentu včetně bonusové seržanta.